Odmítnutí povinného očkování
Problematika svobodné volby v očkování, se v posledních měsících dostává jednoznačně do popředí zájmu tisíců rodičů po celé ČR. Díky zahraničním dokumentům, které přinášejí důležité, ale zároveň závažné a alarmující informace týkající se bezpečnosti vakcín, má čím dál tím více rodičů v ČR obavy o zdraví svých dětí. Pojďme si tedy v krátkosti přiblížit základní kroky, jak postupovat v případě, že patříte právě do skupiny rodičů, kteří mají z povinného očkování svých dětí obavy. Pravidlo č. 1 zní: Nebojte se diskutovat otevřeně se svým pediatrem. Sdělte mu veškeré informace, které k problematice povinného očkování máte k dispozici. Uvědomte si, že váš pediatr je tu především „pro Vás a Vaše dítě“. Ptejte se na podrobné informace o očkovací látce, která má být vašemu dítěti aplikována. Řešte veškeré možné alternativy očkovacích látek. Žádejte od svého pediatra konkrétní informace o zdokumentovaných nežádoucích účincích očkování (viz. SÚKL). Vyžádejte si také k prostudování příbalový leták, který je součástí každé vakcíny. Zde najdete podrobné informace o produktu, včetně nežádoucích a vedlejších účinků očkovací látky. Jednou ze zásadních podmínek před uskutečněním jakéhokoliv očkování, je písemná dohoda s pediatrem čí obvodním lékařem, že po aplikaci vakcíny přebírá plnou zodpovědnost za zdraví svého pacienta. Pokud tuto žádost lékař odmítne, pak tuto informaci přiložte ke své zdravotní dokumentaci, nebo dokumentaci svého dítěte. Díky této skutečnosti můžete apelovat na nesplnění základních podmínek práv pacienta a lékaře, a tím pádem odmítnou očkování v plném rozsahu. Pokud lékař či pediatr bude písemně souhlasit s podmínkou pacienta o plné zodpovědnosti v případě vážných nežádoucích účinků, pak máte v rukou zásadní právní dokument pro případné soudní jednání. Jestliže je pediatr 100% přesvědčený o tom, že vakcína je zcela bezpečná, pak by z jeho strany neměl být důvod odmítnout podepsat toto prohlášení. Po vyčerpání všech výše zmíněných možností před vámi leží konečné rozhodnutí. Promluvte si v klidu a v soukromí se svým partnerem či partnerkou a pokuste si položit rozhodující otázku. Očkovat či očkování odmítnout? Pokud se svobodně a bez nátlaku rozhodnete pro variantu odmítnutí očkovat, tak prosím pozorně pokračujte ve čtení dalších kapitol. S pozdravem a přáním dobré volby Vás zdraví Jan B.
SÚKL vydal v souvislosti se zvýšeným zájmem rodičů o problematiku očkování speciální přehled nežádoucích účinků vakcín. V loňském roce obdržel ústav celkem 794 upozornění na nežádoucí účinky vakcín, přičemž v 633 případech byla tato hlášení vyhodnocena jako závažná. Bohužel hodnota těchto čísel zřejmě neodpovídá realitě, jelikož se obávám, že až 70% hlášení negativních účinků po očkování se na SÚKL vůbec nedostane.
Odmítnutí povinného očkování (Manuál) Původní text vypracovaného Mgr. Tomášem Beranem a Jaroslavem Pšeničkou upravily Mgr. Michaela Kopalová a Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv www.llp.cz a Martina Suchánková z ROZALIO
Obsah
1. Právní normy dotýkající se problematiky
2. Možnosti řešení
3. Výklad právních norem a argumentace
4. Odmítnutí očkování v porodnici, u dětského lékaře, na hygienické stanici
5. Zahájení řízení o přestupku krajskou hygienickou stanicí
6. Příkaz o uložení pokuty od KHS (krajskou hygienickou stanicí)
7. Ústní jednání v řízení o přestupku u KHS
8. Dokazování v řízení o přestupku u KHS
9. Rozhodnutí o uložení pokuty
10. Odvolání k Ministerstvu zdravotnictví
11. Přezkoumání rozhodnutí o přestupku správním soudem
12. Ústavní stížnost, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, další prostředky
13. V případě nezaplacení pokuty
14. Rodičovská práva a zodpovědnost
15. Literatura a zdroje informací
Právní normy dotýkající se problematiky
sdělení ministerstva zahr. věcí č. 96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (dále jen „Úmluva“)
Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně (právně nezávazná)
usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod
zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (prováděcí vyhláška)
zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích
zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád)
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Možnosti řešení
Tento manuál slouží rodičům, kteří z různých důvodů odmítají některá očkování, nebo očkování vůbec. Seznámí vás ve stručnosti s postupem, který vás čeká při prosazování svých práv a nastíní vám některé aspekty odmítnutí očkování.
Ať už se rozhodnete z jakéhokoli důvodu vybrat z povinného očkovacího kalendáře jen nějaká očkování či neočkovat své nezletilé dítě vůbec, můžete využít několik cest. Kromě extrémních možností jako například odstěhovat se do zahraničí nebo nezaregistrovat své dítě u pediatra, je možné využít různých postupů či zákonných výjimek.
Můžete se situaci postavit čelem a nechat se svým pediatrem nahlásit na místně příslušné hygienické stanici. Je to řešení náročné, ale snad jediné, které může vést ke změně zákona (tzn. dobře vedená kauza, dotažená do vítězného rozsudku, který možná vydá až Ústavní soud nebo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku).
Ovšem musíte počítat s tím, že vaše dítě nebude moci navštěvovat mateřskou školu a na základní škole se nebude moci účastnit škol v přírodě, popř. lyžařských výcviků a letních táborů. K využití těchto aktivit totiž dítě vždy potřebuje potvrzení praktického lékaře o očkování či kontraindikaci.
Podle § 46 odst. 4 zákona o ochraně veř. zdraví odpovídáte vy jako rodiče za splnění očkovací povinnosti u dětí do 15 let. V případě nesplnění této povinnosti budete s velkou pravděpodobností obviněni ze spáchání přestupku krajskou hygienickou stanicí, s čímž jsou obvykle spojeny finanční sankce. Je také možné, že se o vás začne zajímat orgán sociálně-právní ochrany dětí, jehož návštěva bývá spíše formální neboť návštěva sociální pracovnice se koná jen z důvodu zjištění, zda neočkování dítěte není z důvodu zanedbání rodičovských povinností v péči o zdraví dítěte.
Pravděpodobně můžete mít i neshody se svým pediatrem. Praxe uplatňování uvedených represivních opatření je velmi pestrá – od striktních postihů přes žádosti rodičů o posunutí termínu očkování a formu tiché dohody mezi lékařem a rodiči až po tolerující či dokonce vyhýbavé reakce hygieniků.
Zákonnou výjimku lze využít § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví podle něj se totiž povinné očkování neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace)
Trvalou kontraindikaci posuzuje příslušný odborný lékař (neurolog, alergolog, imunolog, neonatolog, infektolog), který o tom vydá doklad. Musíte najít takového lékaře, který bude v souladu se svým přesvědčením ochoten vám takový doklad vydat. Je to rozhodně efektivní cesta k řešení problému, protože se zároveň vyhnete diskriminaci dítěte při přijetí do mateřské školy a při školních aktivitách na základní škole a také nejste nuceni oficiálně odmítat očkování a absolvovat všechny níže popsané procedury.
Výklad právních norem a argumentace
V případě volby „vlastního očkovacího kalendáře“ či odmítání očkování se můžete odvolat na Listinu základních práv a svobod (1) a Úmluvu o lidských právech a biomedicíně (2), což jsou přepisy nadřazené zákonným předpisům, důležité jsou ale Vaše důvody odmítnutí očkování. Podle veřejného ochránce práv (3) by se měly zohledňovat některé situace, k nimž dochází při striktní aplikaci zákona o ochraně veřejného zdraví, například předchozí negativní zkušenosti s očkováním v rodině, případně jiné závažné důvody. Podle našeho názoru by mezi jiné závažné důvody patřilo i přesvědčení rodičů o škodlivosti určitého očkování, o převaze negativ nad pozitivy očkování, ale také filosofické, etické či náboženské přesvědčení. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že je nutný individuální přístup k jednotlivým případům samostatného rozhodování o očkování a je nutné se zabývat důvody, které k tomu vedou. V odůvodněných případech by se měla zvážit možnost udělit výjimku. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jakožto jedinou možnou sankcí. Z toho vyplývá, že by si rodiče měli předem dobře vyjasnit, proč nechtějí nechat děti očkovat.
Jedním z nejdůležitějších argumentů je, že vaše jinak zdravé (byť neočkované dítě) neohrožuje veřejné zdraví. To je za současné situace, kdy je očkování povinné, zcela zásadní věc. Podle čl. 5 Úmluvy totiž platí obecné pravidlo svobodného a informovaného souhlasu k lékařským úkonům a ten lze provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla tento souhlas. Podle článku 6 Úmluvy rozhodují u nezletilého dítěte o souhlasu s lékařským zákrokem zákonní zástupci, tedy rodiče.
Úmluva má, podle naší Ústavy, přednost před zákony. Ocitne-li se tak ustanovení zákona v rozporu s touto Úmluvou, mají ustanovení Úmluvy přednost. To však neplatí tam, kde Úmluva sama předpokládá možné omezení zákonem. V našem případě se pravidlo svobodného informovaného souhlasu použije u každého lékařského zákroku, avšak může být omezeno za podmínek podle čl. 26 Úmluvy, který dovoluje omezení tohoto práva zákonem např. z důvodu ochrany veřejného zdraví, ochrany práv a svobod jiných. Takové omezení v právním řádu ČR dle vyjádření hlavního hygienika stanoví právě zákon o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí vyhláška. Aby však toto omezení bylo možno aplikovat, musela by být vaším svobodným rozhodnutím o neočkování dotčena právě např. ochrana veřejného zdraví. Rozhodnou otázkou tak ve vztahu k očkování bude ohrožení veřejného zdraví, tedy otázka, zda odmítnutím určitého očkování by mohlo být ohroženo veřejné zdraví či nikoli.
Vaše právo na základě Úmluvy lze nepochybně uplatnit při odmítnutí povinného očkování proti tetanu (není přenosný), TBC („…dětské formy tuberkulózy nejsou přenosné…“) (4). V těchto případech totiž nejde o infekční chorobu nebo chorobu přenosnou v dětském kolektivu a neočkování nemůže vést k šíření těchto chorob a tak k ohrožení veřejného zdraví. Nelze tedy uplatnit čl. 26 Úmluvy a očkování proti tetanu a TBC lze v plném rozsahu na základě čl. 5 Úmluvy odmítnout, aniž by bylo možno za takové odmítnutí uložit postih. Pokud je vakcína proti tetanu v jedné očkovací dávce spolu s jinými vakcínami proti nemocem, které jsou dle všeobecného mínění lékařů infekční, pak to není váš problém. Je to problém státu, resp. orgánů ochrany veřejného zdraví, aby vám byli schopni nabídnout takovou očkovací látku, která složku tetanu neobsahuje.
Méně jasným, přesto hodně sporným případem je uplatnění omezení vašeho práva informovaného souhlasu u povinného očkování proti virové žloutence typu B. Toto onemocnění se totiž přenáší pouze tělními tekutinami, především krví nebo spermatem a ne kapénkovou infekcí jakou u ostatních povinných očkování. Takže možnost, že by vaše dítě (kojenec) při dobré rodičovské péči tuto žloutenku dostalo, je vzhledem ke způsobu přenosu nákazy téměř nulová. (Častým argumentem bývá možnost nákazy po poranění pohozenou injekční stříkačkou ovšem: „Hygienická služba v období od ledna 1998 do května 2001 evidovala 113 osob poraněných nalezenou injekční jehlou na území hlavního města Prahy. Tyto osoby byly následně lékařsky vyšetřeny a sledovány, přičemž akvizice infekce viry hepatitid ani HIV nebyla v žádném případě prokázána.“) (5).
Tím spíše je téměř nemožné, aby ji přenášelo na další osoby a ohrožovalo tak veřejné zdraví.
Co se týče ostatních povinných očkování, je v pouze na vás, abyste dokázali, že vaše zdravé neočkované dítě neohrožuje veřejné zdraví a zpochybnili účel očkování. Jistě pro tento důkaz existují podklady, studie a literatura (6), s vyhledáním vám může pomoci sdružení ROZALIO - www.rozalio.cz, které se snaží prosazovat lepší informovanost rodičů o očkování, nebo rodiče, kteří již mají s problémem odmítání očkování zkušenosti.
Při jednání s orgány ochrany veřejného zdraví využijte pojmu „ohrožení veřejného zdraví“, který je definován v zákoně o ochraně veřejného zdraví jako „stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví.“ Můžete argumentovat tím, že ohrožení veřejného zdraví nevzniká a že neočkování nepředstavuje významné riziko poškození zdraví. Podložit to můžete například informacemi o očkování z některých evropských států, ve kterých jsou plošná očkování dobrovolná. Nehledě na to, že některá u nás povinná očkování se v zahraničí plošně neočkují vůbec (např. tuberkulóza v Německu a v Itálii), přesto výskyt onemocnění není vyšší než v ČR, nemůže tedy docházet k ohrožování veřejného zdraví. O této otázce se zmiňuje i zástupkyně veřejného ochránce práv Anna Šabatová pro časopis Sedmá generace:(7) „Všechny vyspělé evropské země plošně očkují, ale zdaleka ne všechny mají očkování povinné“. Veřejný ochránce práv ve své zprávě (8) uvádí: „Je pravdou, že podle zákona o ochraně veřejného zdraví je očkování v našem státě povinné, v jiných vyspělých demokratických zemích však povinné není. Nelze přitom tvrdit, že v těchto státech, kam se řadí např. Rakousko a Německo, je standard ochrany práv dětí z tohoto důvodu nižší než v České republice.“ Na základě tohoto výkladu nelze tedy ani tvrdit, že by v těchto zemích byl standard ochrany veřejného zdraví nižší, proto ani nelze v žádném případě mluvit o ohrožení veřejného zdraví v případě informovaného rozhodnutí rodičů neočkovat své dítě.
Pojem „ohrožení veřejného zdraví“ také objasňuje Vysvětlující zpráva k Úmluvě o lidských právech a biomedicíně v odstavci 151, který podává výklad k čl. 26 Úmluvy: „Povinná izolace pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je nezbytná, je typickým případem výjimky z důvodu ochrany veřejného zdraví.“ Podle tohoto vysvětlení by se tedy ustanovení čl. 26 nemělo týkat zdravého dítěte a plošné preventivní péče. Možná námitka, že by se kvůli neočkování mohlo infekční chorobou nakazit a následně ohrozit další lidi, nemůže obstát, protože pojem lékařský „zákrok“, na jehož odmítnutí má podle Úmluvy rodič právo, zahrnuje podle odst. 29 Vysvětlující zprávy i preventivní péči, kterou očkování nepochybně je.
Z vysvětlení Preambule Úmluvy obsaženého ve Vysvětlující zprávě dále vyplývá, že ohrožené zájmy jednotlivce a společnosti nejsou rovnocenné. Jak je uvedeno v čl. 2 Úmluvy, jsou odstupňovány tak, aby odrážely zásadní prioritu přikládanou zájmům jednotlivce před zájmy společnosti. Jak je dále ve vysvětlení uvedeno, čl. 26 Úmluvy je definován tak, že obecný zájem nabývá priority pouze ve velmi konkrétních situacích a za respektování přesně vymezených právních záruk. Podle této definice nemůže výjimce, kterou upravuje čl. 26 Úmluvy, odpovídat celoplošná rutinní povinnost očkování, jež absolutně nezohledňuje onu konkrétnost jednotlivých situací. Také jí neodpovídá, v případě poškození zdraví vlivem očkování, neexistence speciální právní normy v právním řádu ČR, která by v takových případech určovala právní odpovědnost a peněžité odškodnění, jak je tomu v zahraničí (právní řád v ČR obsahuje pouze obecný zákon o odpovědnosti státu za škodu).
Také je otázkou, od jakého počtu ohrožených osob je pojem „ohrožení veřejného zdraví“ zamýšlen. Vzhledem ke způsobu přenosu již výše zmíněné žloutenky typu B, se může jednat pouze o jednotlivce (pokud je ovšem možno toto nebezpečí vůbec připustit – malé dítě nepatří mezi rizikové skupiny jako narkomani nebo promiskuitní lidé apod.).
Vysvětlující zpráva k Úmluvě sice není právně závazná, ale má v sobě dobrý argumentační potenciál. Záleží ale vždy na správním orgánu či na soudu, jestli tento výklad přijme a jak si nakonec určitá ustanovení vyloží.
(1) Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod:
čl. 6, odst. 1: Každý má právo na život.
čl. 15, odst. 1: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena.
čl. 31: Každý má právo na ochranu zdraví.
čl. 32, odst. 1: Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona.
(2) č. 96/2001 Sb. m. s., Úmluva o lidských právech a biomedicíně
Článek 2 - Nadřazenost lidské bytosti: Zájmy a blaho lidské bytosti budou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.
Článek 5 - Obecné pravidlo: Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích.
Článek 6 - Ochrana osob neschopných dát souhlas, odstavec 2: Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomuto zmocněny zákonem. Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti.
Článek 26 - Omezení výkonu práv, odstavec 1: Žádná omezení nelze uplatnit na výkon práv a ochranných ustanovení obsažených v této Úmluvě, kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných.
(3) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2003, str. 133. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/documents/doc1112800320.pdf,
Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004, str. 107. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/documents/doc1112195434.pdf
(4) MUDr. Karel Křepela – Tuberkulóza dětí a dorostu a její diferenciální diagnostika, Maxdorf-Jessenius 1995
(5) MUDr. Laura Krekulová, 2.interni odděleni, Ústřední vojenská nemocnice a MUDr. Vratislav Řehák, katedra infekčních nemocí IPVZJ: Co je virová hepatitida? , Triton 1999
(6) Například publikace: M. Hirte: Očkování - pro a proti, Fontána 2002, G. Buchwald: Očkování – obchod se strachem, Alternativa 2003, R. Neusstaedter: Problémy s očkováním, Alternativa 1995
(7) Má smysl přinášet oběti (rozhovor s Annou Šabatovou). Dostupný z: http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=115
(8) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2002
Odmítnutí očkování v porodnici, u dětského lékaře, na hygienické stanici
V České republice se první očkování provádí již v porodnici, a to očkování proti tuberkulóze. Zde je možné očkování odmítnout bez nějakého dalšího vysvětlování s odvoláním se na prováděcí vyhlášku, která stanoví, že se očkování provádí od 4. dne nejpozději do konce 6. týdne po narození. Odmítnutí očkování proti TBC v porodnici je naprosto v souladu se zákonem.
Dále rodiče přijdou do kontaktu s dětským lékařem, tomu § 45 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví ukládá povinnost zajistit a provést veškerá stanovená očkování v rozsahu upraveném prováděcí vyhláškou. Toto ustanovení se obecně vykládá tak, že pokud lékař svou povinnost nesplní (protože mu rodiče neumožní očkování provést), má tuto skutečnost v rámci spolupráce s orgány ochrany veřejného zdraví nahlásit. Tuto povinnost sice zákon lékařům neukládá, nicméně podle § 45 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou lékaři povinni spolupracovat s orgány ochrany veřejného zdraví. V praxi tedy lékaři odmítnutí očkování hlásí, jinak jim podle stavovských předpisů hrozí pokuta, pozastavení licence a vypovězení smluv s pojišťovnami. Je jen málo lékařů, kteří si odmítnutí očkování dítěte nechají pro sebe, proto rodiče mohou očekávat, že budou kontaktováni hygienickou stanicí. Ovšem mnoho lékařů je ochotno domluvit se na odkladu očkování, ideální je podepsat prohlášení, že odklad byl zvolen na žádost a zodpovědnost rodičů. Získáte tím tolik potřebný čas pro orientaci v problematice, načerpání informací nebo jen většího vyspění organismu vašeho dítěte.
Je možné se také obrátit na hygienickou stanici přímo a oznámit jim, že nechcete dítě očkovat a k tomu své důvody. Může to mít vliv na posouzení závažnosti přestupku a s tím spojené určení druhu sankce a její výměry.
Poslední možností (velmi hypotetickou) je zkusit si požádat Ministerstvo zdravotnictví jakožto orgán ochrany veřejného zdraví o výjimku z povinného očkování, jak to navrhuje veřejný ochránce práv jako jedno z východisek (1). K udělování takových výjimek sice není ministerstvo výslovně zmocněno zákonem, ale je možné najít oporu v ustanovení o pravomocech ministerstva v § 80 odst. 1 písm. a) a e) zákona o ochraně veřejného zdraví. Jsou to ustanovení, podle kterých ministerstvo řídí a kontroluje výkon státní správy v ochraně veřejného zdraví a odpovídá za tvorbu a uskutečňování národní politiky na úseku ochrany veřejného zdraví a řídí očkování. Takovou žádost by bylo nutné důkladně odůvodnit.
Zahájení řízení o přestupku krajskou hygienickou stanicí
Když se krajská hygienická stanice (dále jen „KHS“) dozví skutečnost, že jste odmítli povinné očkování, zahájí proti vám řízení o přestupku na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích. Svým jednáním jste totiž nesplnili povinnost stanovenou nebo uloženou k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Za to lze uložit pokutu až do výše 10 000 Kč v řízení o přestupku, v příkazním řízení do výše 4 000 Kč. Pokutu může KHS uložit každému rodiči zvlášť, což umožňuje zákon o rodině, neboť oba rodiče mají rodičovskou odpovědnost. O zahájení řízení o přestupku jsou účastníci písemně informováni.
V ojedinělých případech, kdy rodiče nepřihlásili svoje dítě k žádnému pediatrovi, neexistuje téměř žádná možnost, jak by KHS zjistila, že dítě nebylo očkováno. (Museli byste jim to buď sami sdělit, nebo by to mohli zjistit přes zdravotnické zařízení oprávněné provádět očkování, které může získávat z evidence obyvatel údaje o obyvatelích, kteří jsou povinni se podrobit očkování.) Pokud se to ale nějakým způsobem dozví, pak bude přestupkovému řízení podle § 46 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví předcházet písemné rozhodnutí, kterým KHS oznámí rodičům povinnost podrobit dítě očkování a stanoví zdravotnické zařízení, které očkování v určené lhůtě provede. Proti tomuto rozhodnutí máte možnost podat odvolání, které má odkladný účinek, což znamená, že nejste povinni se podrobit ve lhůtě tomuto rozhodnutí, dokud nerozhodne nadřízený orgán o odvolání. Pokud se neodvoláte, nebo pokud odvolací orgán dodatečně potvrdí rozhodnutí, musíte se rozhodnutí podrobit, jinak bude zahájeno řízení o přestupku.
Co se týče lhůt, v zákoně není uvedena lhůta, jak může maximálně dlouho trvat doba od zahájení řízení o přestupku k předvolání k ústnímu jednání a od ústního jednání až k rozhodnutí KHS. Kdy vás správní orgán předvolá a kdy vydá rozhodnutí, záleží pouze na něm. Existuje pouze promlčecí lhůta ode dne spáchání přestupku do právní moci rozhodnutí, která je jeden rok (více v 9. části).
Příkaz o uložení pokuty od KHS
KHS může zároveň s oznámením o zahájení řízení o přestupku a podle § 87 přestupkového zákona vydat příkaz o uložení pokuty. Využít institutu příkazního řízení lze, pokud nejsou pochybnosti, že obviněný se přestupku dopustil. Tuto pokutu může KHS uložit každému rodiči zvlášť. V příkazním řízení lze uložit pokutu do 4 000 Kč. Pokutu je nutné buď ve lhůtě zaplatit, nebo proti příkazu podat ke KHS odpor do 15 dní od jeho doručení. Podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému nelze uložit vyšší pokutu, než která byla uvedena v příkaze.
Udělení pokuty v příkazním řízení může být výhodnější, proto je možné úřadu toto řízení navrhnout v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti postupů veřejné správy.
(1) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2003, str. 124: Dostupná z: http://www.ochrance.cz/documents/doc1112800395.pdf
„Koncem roku 2002 začal na Ministerstvu zdravotnictví pracovat poradní orgán ministryně pro preventabilní nákazy, který by měl mimo jiné jednat i o povolování výjimek indikací pro očkování. První případ žádosti o výjimku však má být projednáván až začátkem roku 2004. Jelikož Ministerstvo zdravotnictví připravuje novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, lze na základě rozboru současné situace spatřovat jako vhodné řešení zapracování možnosti této výjimky do připravované novely. Veřejný ochránce práv bude začlenění tohoto ustanovení do zákona prosazovat.“
Ústní jednání v řízení o přestupku u KHS Na základě § 74 zákona o přestupcích budete písemně předvoláni k ústnímu jednání, kde s vámi pracovníci úřadu zrekapitulují průběh přestupkového řízení a vysvětlí vám, v čem spatřují naplnění skutkové podstaty přestupku a poučí vás o možnostech vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným v protokolu z tohoto jednání. V nepřítomnosti obviněného lze věc projednat jen tehdy, jestliže se odmítne dostavit, ač byl řádně předvolán, nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.
Při ústím jednání může dítě zastupovat jen jeden z rodičů, je potřeba s sebou přinést plnou moc (tzv. zplnomocnění) od druhého rodiče.
Při ústním jednání se ještě jednou můžete vyjádřit k důvodům vašeho odmítnutí očkování. To je velmi důležité nejen kvůli posouzení závažnosti přestupku a okolností, za nichž byl spáchán, což může mít velký vliv na uloženou sankci. Na základě zaprotokolované výpovědi je také možné pokusit se využít podle § 48 odst. 2 správního řádu princip ne bis in idem (1) (ne dvakrát v téže věci) a zkusit tak předejít budoucím sankcím za odmítnutí dalších očkovacích látek či za odmítnutí očkování u dalších dětí. Podmínkou je přesně specifikovat, že například odmítáte očkování určité nemoci (či více nemocí) obecně jako takové ve všech dalších případech. Vyjádřit takto své stanovisko vám umožňuje § 36 odst. 2 správního řádu. V budoucnu můžete zkusit odvolat se na to, že jste za tento přestupek již jednou byli potrestáni, protože subjektivní stránka deliktu (vnitřní vztah k protiprávnímu jednání, vaše motivy a pohnutky, zavinění) zůstává stejná.
Vyžádejte si kopii protokolu z jednání, máte na ni právo podle § 15 odst. 1 správního řádu. Pokud se vám při jednání úřadu cokoli nezdá a máte podezření, že nejedná v souladu se zákonem, vyžadujte vždy, aby vám každé ústní sdělení potvrdili v písemné formě včetně uvedení, z kterého ustanovení zákona vycházejí. Pokud to odmítnou, nechte si zavolat nadřízenou osobu a chtějte to po ní. Je také výhodou mít při ústním jednání s úřady u sebe diktafon a vše si nahrávat. Všechny tyto materiály se vám mohou později hodit při dokazování v odvolacím řízení, nebo případně při podání žaloby k soudu.
Při podpisu protokolu si ho dobře pročtěte, navrhujte změny nebo je sami vpisujte. Nikdy nepodepisujte něco, s čím beze zbytku nesouhlasíte. Pokud by byl na vás vyvíjen velký tlak, můžete ke svému podpisu přidat dodatek neporozuměl jsem obsahu.
Máte právo nahlédnout do spisu a nechat si udělat kopie vámi vybraných dokumentů, obsah spisu si můžete také ofotit fotoaparátem.
Dokazování v řízení o přestupku u KHS
Podle § 3 správního řádu je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To znamená, že skutková stránka věci musí být dostatečně zjištěna tak, aby bylo rozhodnutí zejména v souladu se zákonem, aby byla chráněna práva a oprávněné zájmy jednotlivců před nadměrnými a neúčelnými zásahy, aby bylo řešení v souladu s veřejným zájmem. Je nutno připomenout, že správní orgán se neřídí pouze zákony, ale jsou pro něj přímo závazné i mezinárodní smlouvy (mezi nimiž i Úmluva), které jsou zákonům nadřazeny.
Správní orgán si musí podle § 50 správního řádu zajistit podklady pro vydání rozhodnutí, jimiž jsou zejména vaše návrhy a vyjádření, důkazy apod. Podklady si opatřuje správní orgán sám, na požádání účastníka může správní orgán připustit i jím navrhované a označené důkazy. Z interpretace v publikaci Správní právo (2) vyplývá, že pokud účastník sám předloží důkaz, je správní orgán povinen jej zahrnout do spisu jako podklad k vydání rozhodnutí a v odůvodnění rozhodnutí musí vysvětlit, jak důkaz zhodnotil a jak se s ním vypořádal.
Účastník má právo důkazy navrhovat a činit jiné návrhy po dobu řízení až do vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 1 správního řádu. Správní orgán také musí účastníkům podle § 36 odst. 3 správního řádu umožnit, aby se mohli vyjádřit ke všem podkladům pro vydání rozhodnutí. To zahrnuje i povinnost správního orgánu seznámit účastníky před vydáním rozhodnutí se všemi podklady, které má k dispozici a z kterých bude vycházet při rozhodování. Problematiku dokazování a návrhů účastníka upravuje i zákon o přestupcích: obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které jsou v souladu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Účastníci jsou dokonce povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, ale vždy provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Všechny podklady a důkazy hodnotí správní orgán podle své úvahy, přitom přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
V případě odmítnutí očkování lze použít jako důkaz lékařský nález o zdraví dítěte, odborné články, studii, která poukazuje na možné riziko očkování při výskytu zdravotních problémů, které se nacházejí právě u vašeho dítěte apod. Můžete použít argumenty a výklad právních předpisů uvedených v části 3.
Rozhodnutí o uložení pokuty
Pokud během správního řízení o přestupku nepřesvědčíte správní orgán o důvodech vašeho odmítnutí očkování, bude vám (každému rodiči zvlášť) uložena pokuta. O tom vám přijde písemné vyrozumění.
Podle § 12 zákona o přestupcích se při určení výše pokuty přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Dá se předpokládat, že výši pokuty (v řízení o přestupku max. 10 000 Kč, v příkazním řízení max. 4 000 Kč) by měla KHS stanovovat podle toho, jaký počet očkování jste odmítli a jak jsou dle jejich uvážení tyto nemoci závažné z hlediska ohrožení veřejného zdraví. K pokutě, pokud nebyla udělena v rámci příkazního řízení, je nutno na základě § 79 zákona o přestupcích přičíst paušální částku nákladů přestupkového řízení 1000 Kč každému rodiči jednotlivě. Je důležité vědět, že po uplynutí 1 roku od spáchání přestupku je přestupek promlčen podle § 20 zákona o přestupcích a nemůže již být za něj udělen žádný postih. To znamená, že správní orgány mají 1 rok na to, aby od spáchání přestupku vydali pravomocné rozhodnutí o udělení pokuty. Pokud se tedy řízení natáhne tak, že pravomocné rozhodnutí odvolacího orgánu (ministerstva zdravotnictví) nebude vydáno do 1 roku od spáchání přestupku, není možné již pokutu uložit.
Dříve bylo nevyřešenou otázkou, kdy došlo ke spáchání přestupku. Nyní podle výkladu hygienické stanice je dnem spáchání přestupku poslední den lhůty, během které mělo být dítě podle vyhlášky naočkováno. Tedy například v případě neočkování tuberkulózy, která má být podle vyhlášky naočkována nejpozději do konce šestého týdne po narození dítěte, dojde k promlčení za 1 rok počítaný od doby, kdy dítě dovršilo šest týdnů života. V případě spalniček, zarděnek a příušnic vyhláška nestanoví lhůtu pro provedení očkování. Proto je velmi problematické vůbec hovořit o spáchání přestupku v případě neočkování těchto nemocí. Zákon o přestupcích totiž stanoví požadavek na stanovení času spáchání přestupku. Tento požadavek není možné na základě stávajícího znění právní úpravy naplnit.
Teoreticky by nesplnění očkovací povinnosti mohlo být orgánem ochrany veřejného zdraví kvalifikováno jako tzv. trvající přestupek, který se nepromlčuje. Znamenalo by to, že správní orgán by mohl udělovat opakované pokuty za udržování protiprávního stavu. Takový výklad by byl ale v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu (pozn. pod čarou č. 8). Tento výklad by také postrádal smysl, protože některé nemoci lze očkovat jedině v dětství, proto nemůže být neočkování chápáno jako trvalou protiprávnost. Podle našeho názoru je nutné ustanovení o spáchání přestupku vykládat ve prospěch obviněného podle zásady in dubio pro reo (v případě pochybností se má vykládat předpis ve prospěch obviněného).
Úmyslně natahovat řízení tak, aby došlo k promlčení, však může být riskantní, v případě, že se účastník nedostaví k ústnímu jednání bez náležité omluvy a dostatečných důvodů, může správní orgán udělit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč, nebo nechat osobu předvést policií. Na základě § 74 zákona o přestupcích může správní orgán věc projednat i v nepřítomnosti obviněného, pokud se odmítne dostavit, nebo se řádně neomluví. Nelze si pomoci ani nepřevzetím rozhodnutí či předvolání, protože podle § 24 správního řádu se písemnost považuje za doručenou 10. den poté, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí (i když z vážných důvodů je možné požádat o prominutí zmeškání úkonu). Řízení je možno zdržet například návrhy na zpracování znaleckého posudku, což může nějakou dobu trvat. Pokud se celý proces protáhne na celý rok, obvinění z přestupku je promlčeno.
Pokud jste byli obviněni z přestupku vícekrát, tj. odmítli jste několik očkování, tak se podle § 57 zákona o přestupcích projednávají všechny přestupky ve společném řízení a podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích vám může být udělena pokuta pouze za jeden přestupek nejpřísněji postižitelný (max. do výše 10 000 Kč). Takže je výhodné, pokud jste odmítli více očkování, aby se o tom KHS dozvěděla co nejpozději. Jinak by se mohlo stát, že při další povinnosti očkování dle očkovacího kalendáře bude proti vám zahájeno další přestupkové řízení. Náš právní řád nedovoluje opakované ukládání pokut za tentýž skutek (s některými výjimkami – např. pořádkové pokuty). Pokud tedy vaše dítě i přes rozhodnutí o uložení pokuty stejně nenecháte naočkovat proti nemocem, proti kterým již mělo být naočkováno podle očkovacího kalendáře a za něž jste dostali pokutu, pak KHS sice může znovu postupovat podle bodů uvedených výše a uložit znovu povinnost nechat dítě očkovat, ale novou pokutu už uložit nemůže. KHS tedy věc projedná, ale bude nucena řízení zastavit z důvodů uvedených v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, neboť o témž skutku již bylo pravomocně rozhodnuto.
Zásadou nebýt trestán dvakrát za stejný skutek se můžete zkusit bránit i v případě očkování jiné nemoci, pokud odmítáte očkování jako takové, nebo v případě očkování dalších dětí – blíže v části 7. V těchto případech ale není jisté, zda s takovou argumentací budete mít úspěch.
Odvolání k Ministerstvu zdravotnictví
Podle §§ 81 a 51 zákona o přestupcích ve spojení s ustanoveními správního řádu se můžete proti rozhodnutí o uložení pokuty do 15 dnů od jeho doručení odvolat k Ministerstvu zdravotnictví podáním odvolání u KHS, která toto rozhodnutí vydala. Včasně podané odvolání proti rozhodnutí o přestupku má odkladný účinek, který není možno vyloučit. To znamená, že povinnost zaplacení pokuty se odkládá až do rozhodnutí Ministerstva a podle § 82 zákona o přestupcích nemůže Ministerstvo změnit uloženou sankci ve váš neprospěch, tedy zvýšit pokutu.
K odvolání nemusíte přikládat znovu všechny důkazní materiály, ty jsou založeny ve spise u KHS, která celý spis předává odvolacímu orgánu. Můžete pouze seznam důkazních materiálů zmínit v odvolání. Nové důkazní materiály již předkládat nemůžete, pokud se nejedná o důkazy či návrhy, které jste z objektivních důvodů nemohli uplatnit dříve. Jinak k nim totiž odvolací orgán přihlížet nebude. Ministerstvo nemá zákonem danou lhůtu k vyřízení vašeho odvolání a k rozhodnutí. Záleží na něm, jak rychle věc vyřídí.
Pokud neuspějete a Ministerstvo vaše odvolání v písemném rozhodnutí zamítne, pak máte povinnost do 15 dnů od doručení rozhodnutí pokutu, kterou vám vyměřila KHS, spolu se správním poplatkem zaplatit. Pokud ale podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního podáte do 2 měsíců žalobu ke správnímu soudu – návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, můžete požádat Ministerstvo podle § 83 zákona o přestupcích o odložení výkonu rozhodnutí (zaplacení pokuty) a to je povinno žádosti vyhovět. Návrh na odložení vykonatelnosti je třeba podat bezodkladně.
(1) Kadečka S. a kol. Správní řád. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 205.
„Jedná se o překážku věci rozhodnuté, kdy přiznat tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Pokud tedy správní orgán zjistí, že v dané věci bylo již dříve meritorně rozhodnuto, nemůže v takovém případě řízení zahájit. Správní orgán zde musí posuzovat, zda se jedná o shodnou osobu, shodný důvod a stejné právo či povinnost.“
V dané věci lze uvést jako podpůrnou argumentaci nálezy Ústavního soudu ve věci odpíračů základní vojenské služby vydané pod sp. zn. IV. ÚS 81/95 a IV. ÚS 81/97, které po právní stránce řešily identickou otázku opakovaného stíhání pro tentýž skutek. Uvedené případy probíhaly podle shodného scénáře, kdy na počátku bylo rozhodnutí o nastoupení služební povinnosti, její odmítnutí, trestní stíhání, rozsudek, nové rozhodnutí, nové odmítnutí, nové stíhání a nový rozsudek. Ústavní soud druhý rozsudek zrušil právě z důvodu porušení zásady ne bis in idem.
Případy odmítnutí očkování jsou procesně obdobné, a proto postup musí být stejný. Není tedy možné znovu pokutovat rodiče za odmítnutí téhož očkování, za které již jednou byli pokutováni. Sporná může být otázka v případě jiné očkovací látky a v případě očkování dalších dětí, proto by rodiče měli využít právního výkladu pojmů „totožný skutek a jednání“ ve svůj prospěch.
Tento princip je také zakotven v čl. 4 v Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. I když se zde mluví o trestním řízení a trestném činu, výklad Evropského soudu pro lidská práva je takový, že se ustanovení vztahuje i na přestupky.
(2) Kadečka S. a kol. Správní řád. Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 167.
Přezkoumání rozhodnutí o přestupku správním soudem
Přezkum rozhodnutí o přestupku se provádí ve správním soudnictví podle soudního řádu správního. Žaloba se podává k místně příslušnému krajskému soudu ve stanovené 2 měsíční lhůtě. Náležitosti žaloby jsou uvedeny v § 71 soudního řádu správního a další informace v §§ 65 a následujících. Dnem doručení návrhu na soud je zahájeno řízení. Soud nemá danou lhůtu, kdy musí věc projednat, záleží na vytíženosti soudu a dalších faktorech. V případě neúspěchu lze do 2 týdnů od doručení rozhodnutí podat u krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu se sídlem v Brně. Ten může na váš návrh přiznat odkladný účinek rozhodnutí krajského soudu. Náležitosti kasační stížnosti jsou uvedeny v § 106, další informace o kasační stížnosti jsou uvedeny v §§ 102 a následujících soudního řádu správního. V řízení musíte být zastoupeni advokátem. Pokud jste sociálně slabá rodina, lze se obrátit na Českou advokátní komoru a požádat ji s odvoláním na § 18 zákona o advokacii o určení advokáta. Komora vám advokáta určí, pokud jste byli alespoň dvěma advokáty z jakéhokoliv důvodu (tedy i finančního) odmítnuti a předložíte doklad o příjmech vaší rodiny. Pokud neuspějete ani se stížností u Nejvyššího správního soudu, máte možnost se v rámci soudnictví ČR obrátit ještě na Ústavní soud.
Nejvyšší správní soud dosud jednou ve věci povinného očkování rozhodl, a to v neprospěch rodičů, kteří odmítli některá očkování u svých nezletilých dětí. Ve svém rozsudku (1) zamítl kasační stížnost rodičů, kteří se odvolávali na čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a 6 Úmluvy, tedy na své náboženské a filosofické přesvědčení a na to, že neposkytli svobodný a informovaný souhlas k očkování. Ministerstvo zdravotnictví se ke stížnosti vyjádřilo tak, že zákon stanovující povinnost pravidelného očkování není v rozporu s mezinárodní smlouvou, neboť ta umožňuje omezení práv k zajištění práv a svobod ostatních a k ochraně veřejného zdraví v souladu s čl. 26 Úmluvy. Soud dal zapravdu výkladu ministerstvu zdravotnictví. Svůj podíl na tom určitě měl i fakt, že stěžovatel neuplatil všechny námitky a argumenty, které uplatnit mohl. Z rozsudku vyplývá, že se nebrala v úvahu Vysvětlující zpráva k Úmluvě, nebyla zpochybněna ochrana veřejného zdraví očkováním, nebyly předloženy znalecké posudky a literatura o rizicích očkování a další argumenty. Podle našeho názoru bylo toto rozhodnutí poněkud nešťastné i z toho důvodu, že to bylo první rozhodnutí ve věci a stěžovatelé neměli představu, jaké množství protiargumentů bylo možno předložit, naopak Ministerstvo zdravotnictví využilo obratně veškerou argumentaci ve svůj prospěch.
Ústavní stížnost, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, další prostředky podle § 72 zákona o Ústavním soudu je možné do 60 dnů od doručení rozhodnutí podat ústavní stížnost na Ústavní soud, jestliže bylo pravomocným rozhodnutím v řízení porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. Ve stížnosti můžete napadnout nedodržování platného mezinárodního dokumentu – Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kterou je naše republika dle Ústavy vázána, ale také ustanovení Listiny základních práv a svobod. V České republice dosud v otázce povinného očkování Ústavní soud nikdy nerozhodl, takže je možné s napětím očekávat první rozhodnutí v budoucnu. Přesto se ale Ústavní soud v jiném rozhodnutí zabýval otázkou svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví.(2)
Pro podání stížnosti musíte být opět zastoupeni advokátem. Toto povinné zastoupení platí od samého počátku řízení, je tedy nezbytné, aby již stížnost byla podána kvalifikovaným právním zástupcem. Veškeré náležitosti podání stížnosti k Ústavnímu soudu naleznete na www.concourt.cz.
Po vyčerpání všech možností, jak se domoci svých práv v ČR, je možné se obrátit na Evropský soud pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Bližší informace o podání stížnosti poskytuje občanské sdružení Štrasburský výbor. Dosud ESLP v otázce povinného očkování nerozhodoval. Lze ale předpokládat, že při výkladu Úmluvy a pojmu „ohrožení veřejného zdraví“ přihlédne k Vysvětlující zprávě k Úmluvě (více v části 3.). Při zvažování a poměřování, zda má převážit právo státu přikazovat očkování nad dobrovolností lékařských zákroků a lidskou svobodou, soud zcela jistě přihlédne i k úpravě v ostatních členských státech. Proto se domníváme, že by se České republice nepodařilo obhájit nemožnost odmítnout povinné očkování z důvodu ochrany veřejného zdraví. Sám předseda České vakcinologické společnosti prof. Prymula v pořadu ČT24 uvedl, že ve většině západních zemí není očkování povinné, ale také jim to funguje, akorát my jsme zvolili jiný model. To jen dokazuje, že pochybila Česká republika, když nezvolila takový model, aby byla chráněna práva osob poskytnout informovaný souhlas se zákrokem. ESLP může také v rámci samostatného řízení posoudit, zda nedochází k diskriminaci rodin neočkovaných dětí, které nemohou být přijaty do mateřské školy a kterým je znemožněna účast na školních aktivitách (více v části 2). Je také kompetentní posoudit, zda nedochází k opakovanému stíhání a trestání za tentýž čin (více v části 7.)
Další možností je kontaktovat a informovat o svém problému veřejného ochránce práv, který se již několik let zabývá povinným očkováním a prosazuje koncepční změny systému. Čím více lidí se na něj obrátí se svým podnětem, tím větší váha se bude problému přisuzovat. Ve zprávě (3) za rok 2004 veřejný ochránce práv uvádí, že žádal v tomto roce opakovaně ministerstvo zdravotnictví, aby se začalo zabývat problematikou možných výjimek v případě odmítání očkování ze závažných důvodů, současně navrhoval, aby zvážilo možnost změny právní úpravy. Ministerstvo zdravotnictví i nadále zaujímalo k těmto návrhům odmítavý postoj.
V případě nezaplacení pokuty
Jakmile rozhodnutí o uložení pokuty nabude právní moci a nemáte-li již ze zákona další možnost odložení výkonu rozhodnutí, je ve vašem zájmu pokutu ve stanovené lhůtě zaplatit. Jinak se vystavujete nebezpečí, že nakonec zaplatíte mnohonásobnou částku včetně nákladů na exekuci.
Pokud nezaplatíte pokutu a další poplatky, které vyplynuly z řízení KHS ve stanové lhůtě, jsou podklady pro další řízení předány finančnímu úřadu. Finanční úřad má povinnost vás vyzvat k zaplacení v 8denní náhradní lhůtě. Proti této výzvě lze podat do 15 dnů odvolání, ale není možné v něm již uvádět stejné důvody jako v předchozím řízení. Odvolat se můžete pouze na již probíhající soudní nebo jiné správní řízení v téže věci, což musíte doložit. Zároveň se vhodné u finančního úřadu podat žádost o odložení placení pokuty, ale úřad žádosti nemusí vyhovět. Po vyzvání k zaplacení v náhradní lhůtě (popř. po rozhodnutí o odvolání) za předpokladu, že pokuta nebyla uhrazena, finanční úřad přistupuje k exekuci podle zákona o správě daní a poplatků a podle občanského soudního řádu. Výkon rozhodnutí může být nařízen zejména exekučním příkazem na bankovní účet, srážkou ze mzdy či důchodu, prodejem movitých věcí.
Rodičovská práva a zodpovědnost
Rodičovských práv a zodpovědnosti se týkají nejen výše zmíněné předpisy (Úmluva a Listina), ale také zákon o rodině, který rodičovskou zodpovědnost vymezuje jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví…atd. Dále zákon určuje, že opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může určit jen soud. Z toho vyplývá, že za zdraví dítěte máte zodpovědnost pouze vy a stát vás jí může zbavit jen soudní cestou. To je ale v rozporu s očkovací povinností nařízenou zákonem, který zbavuje rodiče zodpovědnosti za zdraví dítěte. Rodič tak nemá možnost se svobodně rozhodnout na základě získaných informací a v souladu s vlastním přesvědčením o tom, co je nejlepší pro zdraví vlastního dítěte. To je závažný zásah do rodičovských práv, vzhledem k tomu, že nesporně existuje určité riziko poškození zdraví vlivem očkování a vzhledem k tomu, že rodič nemá možnost očkování odmítnout.
V praxi se lze setkat s tím, že orgán ochrany veřejného zdraví (popřípadě lékař) dá podnět orgánu sociálně právní ochrany dětí, jehož pracovníci pak s odkazem na zákon o sociálně právní ochraně dětí na rodiče apelují, aby očkovací povinnost splnili. Krajním nátlakovým prostředkem je hrozba omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti pro zanedbání rodičovských povinností v péči o zdraví dítěte. Rodičům může být také vyhrožováno odebráním dítěte v případě, že se dítě očkování nepodrobí. Zákon o rodině přitom připouští pozastavení, omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti pouze tehdy, když rodič zanedbává péči o dítě a vyžaduje-li to zájem dítěte. V minulosti se možná stalo, že by dítě bylo z rodiny (z důvodu přesvědčení rodičů a odmítání očkování) odebráno, dlouho se tomu tak již nestalo a od této formy nátlaku se upouští.
Bohužel v minulosti byly případy, kdy na návrh orgánu sociálně právní ochrany dětí soud rodiče částečně zbavil rodičovské zodpovědnosti v rozsahu rozhodování o očkování dítěte. Potom stanovil dítěti opatrovníka, který za rodiče dal souhlas dítě naočkovat a doprovodil ho k provedení očkování. Takový postup je nepřijatelný a v rozporu s Listinou základních práv a svobod i s mezinárodními úmluvami. V současnosti jsme se s takovými praktikami již dlouhou dobu nesetkali. Například v Itálii je exekuce očkování nepřípustná již desítky let. Veřejný ochránce práv uvádí ve své tiskové zprávě (4): „Z poznatků z praxe vyplývá, že často pouhé odmítnutí očkování dítěte bývá automaticky považováno za nedostatečnou péči rodičů o dítě. Rodičům odmítajícím očkování pak bývá bez bližšího zkoumání důvodů, které je k odmítání tohoto zákroku vedou, vyhrožováno nejen pokutou, ale i umístěním dítěte do ústavní péče. Takový postup je třeba označit za zcela nepřijatelný. Uvedený postup by byl v rozporu se zájmem dítěte, tedy i v rozporu s Úmluvou o právech dítěte.“
(1) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006, čj. 5 As 17/2005-66, www.nssoud.cz.
(2) Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000: „Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech, určité medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta), je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Tato nedotknutelnost integrity osobnosti jako základní ústavní princip, a z toho vyplývající zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není v žádné společnosti absolutní a neomezená. Proto i ustanovení zákona o péči o zdraví lidu určuje situace, za kterých mohou být medicínské úkony provedeny i proti vůli občana (pacienta). V dané věci by se mohlo jednat např. o stav, kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, případně kdy se jedná o výkon nutný k záchraně života či zdraví. Ze zjištěných okolností případu však má Ústavní soud za nepochybně prokázané, že o žádnou takovou situaci se nejednalo.“
Z nálezu vyplývá nemožnost provést lékařský výkon bez souhlasu pacienta (resp. zákonných zástupců), pokud se nejedná o případy výslovně uvedené v zákoně o péči o zdraví lidu. Očkování není jedním z těchto případů.
(3) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2004
(4) Tisková zpráva: Zdravotnictví a péče o zdraví. Ochrana veřejného zdraví. V Brně dne 17. února 2004