Hliníkové nanočástice v mozku
Nejkontroverznější složkou vakcín je bezpochyby hliník ve formě solí (v dalším textu můžeme pro zjednodušení používat slovo "hliník"). Je to známý nervový a ledvinový jed, někteří vědci jej dávají do souvislosti s poškozením mozku, autismem, alergiemi, autoimunitními a dalšími poruchami. Zatímco z potravy se vstřebá pouze zlomek, možná deseti-tisícina přijatého množství hliníku, vakcínou se značná dávka dostává přímo do prokrvení svalů.
Znepokojivé je přitom, jak málo toho víme o působení hliníku v dětském tělíčku. Existuje jen málo studií (obvykle na zvířatech), které ne vždy zkoumali sloučeniny hliníku jako jsou ve vakcínách, a jen výjimečně šlo o injekční podání. Navzdory mnohým nevyjasněným otázkám, se hliník ve vakcínách používá plošně již 80 let a autority odmítají připustit, že ohrožuje zdraví.
Dr. Khan a jeho tým z univerzity v Paříži ve spolupráci s dalšími institucemi zveřejnil v roce 2013 v lékařském časopise BMC Medicine výsledky svého výzkumu k otázce: kam se ten hliník vlastně dostává? Odpověď je zajímala kvůli makrofágní myofascitídě (MMF), která patří do širší skupiny onemocnění ASIA - autoimunitní syndrom vyvolaný adjuvanty, včetně roztroušené sklerózy, syndromu chronické únavy, revmatické artritidy a dalších příbuzných onemocnění. MMF nastává průměrně 7 až 11 měsíců po očkování a projevuje se vážnými chronickými bolestmi a slabostí svalů a kloubů, únavou, poruchami paměti a koncentrace. Usvědčujícím důkazem je nález zvláštních shluků makrofágů (imunitních buněk) v místě vpichu, které jsou plné hliníku z vakcíny.
Hliník v lymfatických uzlinách nekončí
V nové studii vědci na citlivých myších zkoumali hydroxid hlinitý, tentokrát však ne jako jednoduchou chemikálii, ale v podobě nanočástic, jaké se používají ve vakcínách, a to v odpovídající dávce, čímž svůj výzkum značně přiblížili očkovací realitě. Pomocí precizních měření zjistili, že už hodinu po očkování hliník v malé míře spontánně proniká do krve. Na místo vpichu se přivolají monocyty (imunitní buňky), intenzivně ho pohlcují a přeměňují se na dlouhověké dendritické buňky. Během čtyř dní odstraní z místa vpichu polovinu hliníku a přesunou ho do lymfatických uzlin, pak se odstraňování zastaví.
Potud jde o věci v principu očekávané - ve vakcíně se na hliníkový nosič naváže cílový antigen, například povrchová bílkovina viru, a jeho dopravení do lymfatických uzlin je důležité pro tvorbu protilátek, což je vlastně konečným cílem očkování.
Dosud nikdo však nezodpověděl otázku, co se děje dál. Zjištění vědců jsou proto převratné - hliník v lymfatických uzlinách nekončí. Imunitní buňky ho přesouvají dál - přes hrudní mízovody do krevního oběhu a odtud do sleziny, kam doputuje během tří týdnů. No stále to ještě není konec. Pokud se jim podaří překonat mozkově-krevní bariéru, tak s odstupem 3 až 6 měsíců od očkování se již hliník nenachází v lymfatických uzlinách ani ve slezině, ale je s konečnou platností uskladněn tam, kde ho opravdu nechceme - v mozku! Usídlí se převážně v šedé mozkové hmotě (82 až 95%), jednotlivé nanočástice se "přilepí" k rezidentním nervovým a imunitním buňkám včetně mikroglií a astrocytom. V těchto buňkách koncentrace hliníku postupně vzroste až 26-násobně oproti prvnímu týdnu po očkování. Je snad pouze náhoda, že popis mechanizmu excitotoxicity (imunitní sebepoškozování mozku) podle profesora Blaylocka zahrnuje právě příliš aktivní mikroglie a astrocyty – imunitní buňky mozku?
Hliníkové nanočástice zůstávají v mozku prakticky navždy!
Klíčovou je tedy otázka, za jakých podmínek se hliníkové nanočástice dostanou do mozku. Dr. Khan zjistil dvě zásadní okolnosti:
První je oslabení mozkově-krevní bariéry. Toto je velmi znepokojivé zjištění, protože ta není ještě vyvinuta právě u malých dětí ve věku, kdy dostávají největší "nálož" vakcín. Některé složky vakcín ji přitom dokáží ještě oslabit. Rizikové je tu i nadměrné očkování, zánětlivé onemocnění, některé toxiny a podobně.
Druhou okolností je jistý typ zánětu zprostředkovaný chemokiny CCL2. Nastává nejvíce u jedinců, kteří mají určitou variaci genu CCL2, a zvyšuje průnik hliníku až 5-násobně. Zdůrazněme, že nejde o genetickou poruchu, ale o projev zcela normální různorodosti imunitního systému.
Výzkum tedy ukázal, že dosavadní spory o tom, zda se hliník vstřebává pomalu nebo rychle, mohou být docela malicherné. Podstatné je, že u citlivých osob nakonec končí v mozku. Ujištění, že jde o "malou" dávku, jsou pak bezpředmětné - mozek je vůči hliníku velmi citlivý a dávka je značná. Ukazuje se také, že nežádoucí účinky očkování jsou mnohem dlouhodobější záležitostí než se obecně myslí; samotná MMF se může objevit i 8 let od očkování. Potvrzuje se, jak kritici očkování upozorňují už dávno, že nežádoucí účinky hliníku nejvíce hrozí právě dětem v nejzranitelnějším prvním roce života.
Co z těchto informací vyplývá?
Především neočkovat v době probíhajícího zánětlivého onemocnění. Pokud chceme snížit riziko, je dobré zvážit alespoň odložení očkování dětí na věk, kdy je mozkově-krevní bariéra vyvinuta. Bylo by také možné testovat děti na variaci genu CCL2 a nejohroženější skupinu vůbec neočkovat vakcínami s obsahem hliníku. Toto však závisí na našich úřadech, které se zatím řídí spíše starými dogmaty než novými poznatky. Dokáží konečně přistoupit k vědecké diskusi a zabývat se individuální bezpečností očkování? Nebo budou konzervativně pokračovat ve zastaralých praktikách a na tabulkovém očkování hlava nehlava i za cenu tvrdé represe vůči přemýšlivým a informovaným občanům?