Prý nemohu mít dítě - příběh paní M.O.

1. prosince 2022

Bylo mi 25 let a doma jsem měla 2 roky starou dceru. Moje gynekologické problémy se natolik zhoršovaly, že jsem nebyla schopná fungovat. Křeče, bolesti, krvácení atd. Gynekolog mě prohlédl a konstatoval, že se mi zbláznily hormony, dal mi léky, a poslal mě domů. Když to bylo k nevydržení, šla jsem k jinému lékaři. Ten mě objednal na operaci. Na můj dotaz, co se děje mi odpověděl, že mám nádor, neví jaký a zjistí se to, až mě otevřou. Přesně takto mi to sdělil! Nic víc, nic míň. Termín operace jsem měla za měsíc. Za ty čtyři týdny jsem zhubla o 8 kg a byla jsem takzvaně zralá na chocholouška.

Operace byl horror. Cítila jsem řez a nesnesitelné pálení na břiše, nicméně, nemohla jsem nijak reagovat. Byla jsem pod narkózou. Když jsem vše vyprávěla lékaři, tak mi v soukromí řekl, že se to někdy stane, když není úplně profesionální anesteziolog u operace.

Po operaci mi lékaři sdělili, že mi vzali jeden celý vaječník a druhého mi nechali jen ¼, díky mému věku. Jinak by mi vzali vše. Následovaly bolestivé profuky vejcovodů, tuna antibiotik atd. Už při druhém „testování“ vejcovodů mi primář oddělení sdělil při vizitě, že nebudu mít nikdy druhé dítě, že je vejcovod neprůchodný. Když jsem měla jít na třetí protažení vejcovodů, dovolila jsem si lékaři říci, že už to nechci, že to je hodně bolestivé a že mě to od něj bolí. Až po nějaké době jsem se dozvěděla, že to byla trefa do člověka, který tam byl protekčně dosazen, a za ním stál bůhví kdo. Ten samý lékař mi druhý den oznámil, že když se odmítám u něj léčit, nemusím. Vyškrtl mi antibiotika z denních dávek. Sestra mi je nosila potají, protože se bála, že jim tam umřu. Stále jsem byla v nemocnici. Asi chápete, že není možné tu nemocnici jmenovat. Důkazy nejsou. Mohu jen říci jedno a to s naprosto čistým svědomím. Vše co píši je pravda, a nepřidávám si jedinou větu navíc. Po dalších pěti dnech, když jsem jakžtakž stála na nohou, jsem podepsala revers a šla domů.

No, jak to říci. Dostala jsem se z toho. Byla jsem o 16 kg lehčí, když jsem z nemocnice odcházela, takže kost a kůže. Ale nejhorší byla psychika. Nikdy už nebudu mít dítě….to bylo šílené…. Celý příběh už zkrátím. Nejprve jsem obrečela každý kočárek, který jel kolem. Prošla psychickým peklem, a pak si našla alternativní medicínu. Procházela jsem detoxem těla, pila plno bylinek, pracovala na svých myšlenkách. Někomu se to bude zdát dlouho, ale pamatujte, že z pohledu medicíny to bylo nemožné. Po 8 letech jsem šla k lékaři a na dotaz, co mě trápí, jsem mu oznámila, že nic. Že budu chtít vypsat těhotenský průkaz, protože jsem těhotná. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když se podíval do mé dokumentace. Zvedl obočí a řekl mi něco ve smyslu: ale vy přeci víte, že máte jen čtvrtku jednoho vaječníku a neprůchodný vejcovod. Víte, bude to asi planý poplach a jen váš dojem. No a já se usmála. Vyšetřil mě, oznámil mi, že jsem ve 3. měsíci těhotenství a myslím, že do té karty čumí dodnes.

Syn se narodil zdravý a krásný a měl ,,jen“ 4,25 kg. Za pět let, kdy jsem si dala celou zdravotní dokumentaci prověřit, jsem se dozvěděla, že jsem na začátku mých potíží nejspíš potratila. Lékař to nepoznal. Tak těžkou operaci jsem měla proto, že ve mně 2 měsíce uhnívala část embrya. A to žijeme v 21. století.

Nikdy nevěřte negativním informacím, nebo soudům nad vaším tělem, které někdo vypustí z pusy. Nikdy nevěřte tomu, že něco nejde, nebo že na to nemáte. Je jen to úhel pohledu člověka, který vám to říká, jen jeho realita a jen jeho víra. Je to úplně jinak – vy rozhodujete!!!

Marie O.

Komentář Ing. hany Bláhové:

Přisadím si. Klientka mi napsala bleskurychle svůj příběh poté, co jsme spolu mluvily o nehorázné lehkomyslnosti a bezohlednosti doktorů, kteří sdělují klientům s lehkým srdcem fatální prognózy. Mám několik klientů, které lhostejný a terminální výrok lékaře uvrhl do těžkých a zničujících depresí, ze kterých jsem je obtížně dostávala. Někteří dodnes ani po několika letech nevěří, že například žádnou rakovinu nemají /ani neměli/, a rok za rokem žádají, abych jim to znovu a znovu potvrzovala, přestože se již pár let cítí dobře a žijí, ač měli být dávno pod drnem.

To samé s roztroušenou sklerózou. Lidé po detoxu normálně chodí, vidí, a žádné podivné pocity v rukou a nohou nemají. Přesto, když přijdou po pár letech na kontrolu, hlásí mi: ,,Pamatujete, já jsem ta ereska z roku toho a toho“. Já jim na to říkám: ,,Zapište si za uši, že nejste a nikdy jste nebyl žádná ereska, měl jste jen pár parazitů a byl jste trochu více začerven než je v kraji obvyklé. Takto na to pohlížejte, a kdykoliv by se vám podobné pocity vrátily, neříkejte si: ,,Panebože ereska se mi vrací!“ ale ,,Panebože, zase jsem něco chytil a zase mne čeká práce.“

Nejtěžší je to s onkologickými pacienty, ti mají tak nabouranou psychiku, že už jenom ta je může přivést do hrobu. Uvědomují si ti hejskové v bílých pláštích, jaké zlo bezmyšlenkovitě páchají na lidech pouhým slovem? Jaký to může mít devastující dopad na jejich zdravotní stav a na průběh jejich léčení?

Naštěstí mně by nedostali. Znovu a znovu se kolem mne mezi klienty vynořují případy tak křiklavé nekompetence, špatné diagnostiky a špatného léčebného postupu, za absence zdravého selského rozumu, že věřím jedině sama sobě. Když mi nový klient přinese výsledky od doktorů, říkám mu, já si to stejně musím zkontrolovat sama. Na ně se nedá spolehnout. Nezajímá mne, co si o mém těle myslí doktor, když já sama se cítím dobře. Nezajímají mne ani čísla z různých vyšetření, jsou to jejich čísla. Nějaký cholesterol je mi k smíchu. Obvoďáci, kteří vám nutí léky na cholesterol, jsou agenti s teplou vodou, kteří se snaží za každou cenu něco prodat. No, i oni potřebují uživit rodiny.

Před osmi nebo devíti lety mi endokrinoložka řekla, že mám jedenáct uzlíků na štítné žláze a může to být prekarcinom a štítná by se měla vyoperovat, jinak špatně dopadnu. Do smrti bych užívala hormonální substituci.

Vzpomněla jsem si na známou, která si štítnou žlázu vyoperovat nechala. Od té doby musela jíst hormonální substituci pro kterou si musela pravidelně co tři měsíce chodit. A od té doby také nezadržitelně tloustla. Snažila se chuderka ze všech sil bojovat s osudem. Každý den se navlékla do igelitu a skákala se švihadlem do zpocení. Ale hormony nepřeprala.

Když jsem odmítla, smlouvala: ,,Aspoň byste měla brát nějaké léky.“ I to jsem odmítla a zkoušela jsem si štítnou vyčistit sama. Trvalo mi to pár měsíců, než jsem na ní nenaměřila žádnou zátěž. Užívala jsem několik druhů antihelmintik a MMS. Za endokrinoložkou jsem už nikdy nešla, zase by mne přemlouvala. Mohla by na mne také nastoupit s nějakými svými čísly, kterým nerozumím a nezajímají mne. Uplynuly roky a štítná je stále na svém místě a já se stále cítím zdravá. Ani tehdy jsem se necítila špatně, proto mi její čísilka a její prognóza neseděly.

Nejhorší smrt je z vyděšení, pamatujte. Vždy se snažte získat názor ještě někoho jiného a nepropadejte panice. Například existují studie, že pokud onkologický pacient nedělá nic, ale vůbec nic, po obdržení diagnózy, například nezmění stravu a životní styl, chodí dále do práce, ale nebere ani žádné jedy od doktorů a nenechává se ozařovat, statisticky žije o mnoho měsíců až dokonce let déle než pacienti na chemoterapii.

S paní Marií všem přejeme pevné nervy a krásné svátky.

Hanka B